Náhoda, štěstí a pak odhodlání
V roce 1994, pár týdnů po škole, měl jsem jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, žádný kapitál, prostě nic. Přesto jsem vyrazil na své první „jednání“ do Nadace Český hudební fond a dokázal na první pokus správní radu přesvědčit, že není moudré Hromovku prodávat (tenkrát za 16 milionů), ale bude mnohem lepší ji pronajmout. A byl jsem úspěšný. Máme ji ve správě již 27 let, v květnu 2021 to může být jinak, proto vzniknul projekt „ZACHRAŇTE HROMOVKU“.
Můj plán byl prostý. Řekl jsem si, že se vyspím a ráno vymyslím, jak splnit, co jsem správní radě nasliboval. Zavázal jsem se chalupu dát dohromady (sice jsem netušil za co), udělat z ní hotel (netušil jsem jak) a být nejlepší na světě (to jsem věděl jak). Chtěl jsem nezávislost, a nezávislost jsou peníze. Jak to dopadlo? Po 27 letech bych řekl, že jsme v polovině. V současné době máme několik zajímavých prvenství, takže jsem spokojený. Ale co tomu předcházelo?
Faktem je, že to byla jízda jako na horské dráze, měl jsem více životů než kočka a obrovské štěstí. Ten nade mnou měl a stále má pořád co dělat. Měl a mám vedle sebe lidi, na které se dá absolutně spolehnout. Máme dvě krásné děti a životní styl, který není pro každého, ale má své výhody. Jen peníze chybí, i když už to není tak strašné, jako ještě před pár lety. Byla to jízda, která začala v roce 1994 a nyní jsme buď na konci nebo hodně na začátku, záleží jak to všechno (s prodejem hotelu) dopadne. Osobní nasazení sebe a mé rodiny a kamarádů, dřina, stovky trapasů, ostudy, hromada nepovedených plánů, projektů, tisíce hodin beze spánku. Jak šel čas a přibývalo šedivých vlasů, zjistil jsem, že milionářem zřejmě nebudu ani za 5 let, ani za 10 let a dokonce ani za 25 let. Normálně bych se na to všechno vykašlal již dávno, ale nešlo to. Hlavní roli hrála touha se nevzdat, svoji roli ale sehrála určitě pýcha, ego a strach z prohry, strach z chudoby a znemožnění před ostatními, kterým jsem pořád dokolečka tvrdil, že budeme nejlepší, ale že to chce jen čas. Musel jsem uspět.
Panika, peníze, zodpovědnost a rodina
Jako věčný optimista jsem vždy věřil, že se to všechno v dobré obrátí a že se budeme mít jednou líp. Pravdou ale je, že jsem v pravidelných intervalech propadal panice a beznaději. Jak šel čas, připouštěl jsem si čím dál častěji, že to může všechno nakonec dopadnout úplně jinak, než bych si přál. Každý rok jsem před hlavní sezónou začínal s miliónovým provozním dluhem. Ačkoliv jsem vždy začátkem roku dluhy splatil, koule u nohy jsem se nemohl zbavit šílených 24 let. Tento handicap se podařilo překonat až před třemi lety. Nechápu, jak jsme to mohli vydržet.
Hromovka byla, je a vždy bude „naše dítě“, její uhrančivý „genius loci“ mě vždy usměrňoval ve slabých chvilkách před zbrklými rozhodnutími. Horká hlava, tu jsem opravdu měl a chudák mé okolí. Nebylo to jednoduché, ale když šlo opravdu do tuhého, všichni stáli při mně. Propadal jsem často beznaději, ale to vždy rychle vyšumělo, naučili jsme se s tím všichni žít. V totální nejistotě a nepohodlí.
Vy si teda žijete
Člověk si řekne, jéééé, vy se máte, žijete si na horách, co vám chybí? Řeknu vám, co nám chybí a chybí to především partnerce a dětem. Nemáme klasickou domácnost, nemůžete jít nikam domů, do svého obýváku, do své kuchyně, nemáte žádné soukromí, klid. Dítě vyrůstá v jedné místnosti s námi, stále řešíte provozní problémy a nikdy ten kolotoč nekončí. To jsou všechno atributy, které mé rodině vždy chyběly a divím se, že to ustáli. Ale zase máme něco, co ostatní postrádají. Co to asi může být?
Tak třeba když vykouknu z okna, vidím hory, otevřu okno, cítím skutečně čistý vzduch. V noci je skutečná tma a ticho. Když napadne metr sněhu a ráno se o něj opřou první paprsky slunce, když několik dní prší, fouká silný vítr, který láme stromy, když se po dešti procházíme lesem, když uhýbáme jelenům, obdivujeme obyčejné zajíce, nebo když si užíváme neuvěřitelnou oblohu plnou hvězd, vždycky nás splín opustí. V tu chvíli s jistotou víme, že žijeme na správném místě a že to místo měnit nikdy nechceme.
Život našich dětí v hotelu na horách
Když se narodila má první dcera, dala do našeho života jiný náboj. Bylo to období, kdy jsem si uvědomoval, že i kdyby to finančně neúspěšné období trvalo ještě dlouhé roky, že to zase takový problém nebude. Důležité je se udržet. Hodnoty jsem přešoupal a řekl si, že vydržím. Vždyť naše dcera přece vyrůstá na Hromovce, v lese a na čerstvém vzduchu. Ve třídě jich bylo jen několik. Dceru jsem vozil do školy na sněžném skútru, tahal ji zpět na lyžích za rolbou nebo na střeše auta, a tak bude žít i naše druhá holčička, která má dnes jen pár týdnů. Ano, obě se narodily, když byl za okny sníh, jejich symbolem je proto vločka, kterou nosí všechny ženy, které v mém životě znamenají nejvíc (maminka, sestra, má první partnerka, má současná partnerka a obě dcery). Říkám jim 6 statečných, bez nich by to bylo všechno totálně v háji.
Mívali jsme dlouhá období mimosezóny, kdy jsme měli na sebe čas. Postupně jsme dceru brali na menší cesty po světě, v 10 letech se mnou sama procestovala Salvador, Honduras, Nikaraguu, Kostariku nebo Panamu. Pak s námi projela podstatnou část Indie, Indonésie a Evropy. Poprvé s námi cestovala po Africe v 10 letech, ve 14 letech pak letěla sama do Ghany a na řadu expedic. Ve svých 18 letech již měla za sebou 42 zemí světa, a to se přece počítá. Nejde jen o prosté cestování, jde o víc. Naším mottem, které naznačuje i náplň našich expedic je „cestuj, poznávej, vzdělávej, užívej, toleruj, pomáhej, pochop, motivuj a předávej. V něm je obsaženo vše. I naše novorozená dcera bude mít brzy pas a za pár měsíců již bude, doufejme, s námi na cestách. O našich cestách jsem publikoval přes stovku reportáží.
Podporujeme děti
Už asi 15 let podporujeme dvě děti v Ghaně a Keni. Naše podpora je dlouhodobá a komplexnější, u nich doma jsme byli naším autem, kterým jezdíme po Africe, již několikrát. Obě děti zase byly na oplátku u nás na měsíčních prázdninách. Udržujeme je na školách a posíláme každý měsíc peníze na živobytí, přičemž věříme, že z nich vyrostou kvalitní samostatní lidé, kteří se o sebe postarají. Je to součást naší životní filozofie, být prospěšní pro ostatní. A dělá nám to radost.
Pobyty zdarma
Období mimosezóny bývají dlouhá a protože je škoda nevyužitých pokojů s krásným výhledem, protože Hromovka je na tom nejlepším místě na světě, protože leží uprostřed lesů, ve zdravé vzdálenosti od městského ruchu, srnky se tu procházejí jako by se nechumelilo a na druhé straně existují tisíce lidí, kteří si pobyt nemohou dovolit, nikdy na dovolené nebyli, mají veliké trable, jsou sami, opuštění, žijí v ghettech, v azylových domech, se sousedy, kteří nechtějí být dobrými sousedy. Jednou nám to prostě docvaklo. Sakra, říkáme si: „Vždyť to určitě musí jít skloubit.“ „Oni nás potřebují a my máme volné pokoje.“
A tak jsme se rozhodli, že budeme dávat pobyty zdarma včetně jídla a pití nebo za malý příspěvek. Náklady na prádlo nebo potraviny nikdy nebyly zásadní, ale přidaná hodnota pro ně je nepředstavitelná. Jak prosté. Zpočátku jsme věnovali pobyty jen několika lidem měsíčně, ale časem se z toho stal, za více než 20 let, úžasný fenomén. Je to něco, co k životu potřebujeme a nabíjí nás to. Na otázku, jak velká množina lidí nám prošla rukama (cca 13.000), kteří naší dobroty zneužili musím říci, že je absolutně marginální, jedná se o promile případů.
Zájem médií
Naše projekty se staly veřejně známými především v roce 2016, kdy se veřejnost o těchto akcích masivně dozvídala z médií. Reportéři tištěných deníků a časopisů nás žádali o rozhovor, televizní a rozhlasové stanice se předháněly, kdo přijede na Hromovku udělat pořádnou pozitivní reportáž, na rozhovor čekalo několik přenosových vozů najednou. Byla nevídaná poptávka po pozitivních činech, po aktivitách, které nesou známky porozumění, soucitu a nezištnosti. Měl jsem pocit, že média vnímají příběh tak, že nemajetný se může chudým rozdat. Přitom jsem stále dokola zdůrazňoval skutečnost, že nás tato aktivita především těší, že nás nestojí velké peníze, ale že si to musíme „jen“ odpracovat. A to děláme rádi. Na jednu stranu jsem se za publicitu styděl a nevyhledával ji, na druhou stranu jsem viděl hromadu lidí, kteří pláčou, děkují a inspirují se. Zvou osamocené sousedy k sobě domů, přemýšlí komu mohou pomoci, a tak nezbylo nic jiného, než média přijmout a naučit se s nimi žít, protože jsou jednoduše prospěšná. Pobytů děláme každý rok víc a víc, poskytujeme je dětskému domovu, azylovému domu a jednotlivcům, kteří mají zájem. Nikdy nikoho neodmítneme. Pořádáme více menších pobytů nebo turnusů zaměřených jen na lidi v tísni, kteří si chtějí odpočinout a na chvilku zapomenout. V roce 2018 jsem byl kýmsi nominován, a nakonec jsem se stal díky našim akcím „hvězdou reflexu“, což bylo neuvěřitelné ocenění. Díky veřejnosti a darům, které lidé posílali, jsme v roce 2019 dokázali přispět na nové bydlení 19 maminkám s dětmi, kteří nový začátek potřebovali jako sůl, věnovali peníze kaplanovi z věznice pro ženy, pověřili liberecké noviny o účelné utracení vysoké částky na charitativní účely, ubytovali na 6 měsíců maminku s novorozencem a její matkou apd.
Když nejsme na Hromovce, jsme v Africe
Cestování je droga. A pro nás to platí dvojnásob. Nejchudší země světa jsou především v Africe, a tak jsme se rozhodli, že se pokusíme jako jediní na světě procestovat celou Afriku. V letech 2012-2020, co máme v Africe své auto, se nám podařilo po 42 zemích černého kontinentu procestovat 203.000 km, v našem fáru jsme spali přes 600 nocí. Zbývá nám 7 zemí. Nejde tady ani tak o kvantitu, ale o to, že jsme si dali jasný cíl a ten cíl jsme téměř splnili. Přitom Afrika, to není procházka růžovou zahradou, sebrat se a důkladně procestovat všechny kouty Afriky bez ohledu na náročnost a ne/dostupnost je oříšek, který se v tak velkém měřítku zatím nikomu nepodařil. Jedná se o bezprecedentní pojetí poznání, k němuž patří galeje, bahno, písek, vedro, zima, relativní nebezpečí a věčné dohadování. 14x nás chytráci bezdůvodně zavřeli, máme prostřelené auto, několikrát nás chtěli přepadnout, což se jim nikdy díky našemu šestému smyslu nepodařilo. Velký problém byl v Čadu, kde jsme byli nevybíravě zatčení, chovali se k nám brutálně a po třech soudech nás musela ven dostat, na žádost MZV, až ambasáda Francie, která využila své vojenské a policejní složky. Po utopení vozu jsme museli jít 280 km pěšky, jako jediní na světě jsme projeli velmi drsný úsek mezi jižním Súdánem a Kongem, kde žádná silnice ani cesta nevede. Suma sumárum, máme toho opravdu za sebou dost a stále se nestačíme divit, stále nás něco překvapuje a co líp, nemáme toho pořád dost.